02. Podivné setkání

26. listopadu 2014 v 14:59 | Herve Černý pes |  Lycantropea
Ráno jsem se vzbudil do jasného dne. Slunce svítilo oknem do mého pokoje. Byl jsem odpočatý a svěží. Celou noc beze snů, které by měly za následek únavu. I když musím říci, že to nebylo nepříjemné. Moje vlčí sny se mně líbily. Sice to bylo totálně ujetý, ale to sny obyčejně bývají. Cesta do zaměstnání byla jako vždy ve znamení pospávání v houpajícím se motoráku. Po chvíli se motorák zastavil a vzbudilo mě známé hučení lidí. Byla konečná a já se sbalil a zařadil se na konec fronty vystupujících lidí. Po několika minutách strávených chůzí po známém chodníku, uprostřed betonových domů a kolonou projíždějících aut jsem dorazil do své kanceláře. Sotva jsem dosedl a zalil si ranní kafe, zvoní telefon. Pravačka se natáhne po sluchátku.
"Grafické studio, prosím", představil jsem se volajícímu.
"Přijďte ke mně do kanceláře, hned," ozvalo se ve sluchátku. Byl to ředitel studia. Zvedl jsem se a kráčel svižným krokem ke dveřím šéfovi kanceláře. Zaklepal jsem.
"Dále", ozvalo se za dveřmi. Vstoupil jsem.
"Co potřebujete, pane," řekl jsem monotónním hlasem.
"Vezměte si služební auto a pojedete do Karpat. Budete natáčet záběry do našeho nového filmu. Vlky, les atd. Režisér vám vše vysvětlí."
"Dobře, je to vše, mohu jít?"
"Jistě a přeji hezké počasí." Odebral jsem se do kanceláře režie. Po cestě jsem přemýšlel o tom, co mě čeká v nejbližších dnes. Ale to, co následovalo, mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. S Radkem jsem se domluvil, že vyjedeme hned a tak jsem si došel do své kanceláře dopít kávu a pak už jsem jel výtahem do garáží, kde na mě již čekal Radek u auta. Technici naložili potřebnou techniku a tak jsem nastoupil a vyjeli jsme.
Cesta přes město byla velmi únavná a nudná. Projížděli jsme kolem supermarketů a paneláků. Po asi třech hodinách jízdy po dálnici jsme odbočili směrem k dalšímu dobrodružství. Při průjezdu vesnicí se jménem Vlčiny, jsme se vydali po lesní cestě. Po asi půlhodinové jízdě jsme uviděli hospodu, na které visel nápis značně nečitelný. U vlka. Radek zastavil a řekl, že už má hlad jako vlk a žízeň jako trám. Velice rád jsem souhlasil. Také mě menší občerstvení přišlo k chuti. Vystoupili jsme z auta a otevřeli staré oprýskané dveře, na kterých visela tabulka s otevírací dobou. Ta se ale zcela určitě nedodržovala, protože dnes bylo pondělí a to mělo být zavřeno. Hluk, který se ozýval za dveřmi vypovídal o opaku. Vstoupili jsme s Radkem do zakouřeného lokálu. Vpravo byl volný stolek a tak jsme usedli. Vzbudili jsme pozornost u "štamgastů", kteří se všichni se zájmem zadívali směrem ke stolu, kde jsme usedli. Zakouřený lokál nám sice poskytoval jisté soukromí, ale přesto jsme cítili pohledu místních. Patrně zde nejsou moc zvyklí na cizince. V okamžiku byl u nás chlápek, co nesl v rukou dvě piva, postavil je přede mě a Radka. Ten sice protestoval, že řídí, ale to ten dotyčný byl už opět u výčepu a věnoval se své profesi. Radek pokynul na chlápka u výčepu a ten se otráveně přišoural se slovy.
"Ještě nějaké přání, pánové?" Radek začal, že by si místo piva dal raději nějakou minerálku, protože řídí.
"Můžu v tom případě nabídnout vodu z naší studny."
"Tak tu raději nechte to pivo. A dali bychom si rádi něco k jídlu," musím říct, že to byla fakt dobrá nabídka, protože jsem už hlady skoro neviděl.
"Máme tady guláš s chlebem," řekl ledabyle chlápek.
"Dáme si tedy dvakrát guláš," předběhl jsem nedočkavě svého spolusedícího.
"Dobrá," zamumlal hostinský a odešel.
Začali jsme probírat potřebné úkoly na natáčení. Ale to už se blížil náš hostitel a položil na dřevěný stůl dvě misky s gulášem. Nakrájený chléb nádherně voněl a my se pustili do jídla s chutí, že jsme poutali pozornost okolních hostů. S velkou chutí jsme vypili pivo. Musím podotknout, že bylo opravdu dobré a osvěženi jsme pohlédli na hodinky.
"No dneska už bych někde přespal." Zeptáme se, jestli tu mají pokoje pro hosty. Vstal jsem a šel vykonat potřebu. Po cestě nazpět jsem oslovil hostinského.
"Měl by jste zde pokoj na přespání?"
"Ale jistě, tady máte klíč." Sáhl do šuplíku u stolku a podával mi železný klíč poměrně značných rozměrů na dnešní poměry civilizovaného světa. Vzal jsem si klíč a pokynul na Radka. Ten se zvedl a následoval mě do chodby, která byla dost tmavá. Až teprve nyní jsem si všiml, že na stěnách je osvětlení tvořeno petrolejovými lampami. I v lokále svítily petrolejové lampy.
"Asi sem elektřina ještě nedorazila," naštvaně podotkl Radek.
"Mám úplně vybitý mobil" zasupěl. Vytáhl jsem z kapsy svůj a zjistil, že jsme bez signálu.
"Stejně by tě byl na dvě věci, podívej," a ukazuju Radkovi displej svého telefonu.
"Raději si svůj vypnu, kdybychom ho nutně potřebovali." Jeden nikdy neví, pomyslel jsem si a už jsem odemykal dřevěné, oškrábané dveře našeho apartmá. Překvapeně jsme hleděli na dvě dřevěné postele, na kterých byly beraní kůže.
"To bude asi ložní prádlo," poznamenal jsem sarkasticky. Ale byli jsme tak utahaní, že jsme lehli na postel, přikryli se kůží a skoro okamžitě usnuli. Ani se nevysvlékli, nevěříce přílišné čistotě ložního prádla.
Vzbudilo mě vypité pivo, a tudíž jsem se potřeboval vyprázdnit. Vstal jsem opatrně, abych nevzbudil Radka. Potmě se sunul ke dveřím a popaměti nahmatal kliku. Doufám, že trefím na záchod. Při vstupu na chodbu jsem nikde neviděl dveře, které by mohly vést do místnosti, kterou jsem hledal. Asi budu muset ven. Sešel jsem tedy po schodech dolů a vyšel na dvůr. Byl jsem rozhodnut, že to udělám kdekoliv. Už jsem cítil značný tlak v podbřišku. Ale v tom jsem uviděl v měsícem osvětleném dvoře hospodářské budovy, stáj a jakýsi chlívek a také budku. Á jsem zachráněn, oddychl jsem si a vykročil jsem směrem k záchodkům. Dveře byly zavřeny na kličku. Příjemné odlehčení přerušil podivný zvuk, vycházející z jedné budov na dvorku. Zavřel jsem dveře kadibudky, opět na kličku a vidím, že ve chlívku se svítí. Odtud také vycházely zvuky připomínající kance, který se nacpal bukvic a oddychuje. Zvědavost mi nedala, abych se nešel podívat. Nazdi jsem našel malá, špinavá okénka. Jedno bylo rozbité. Nahlédl jsem dovnitř a uviděl hostinského. Stál u kozy, která byla uvnitř ustájena a podával jí mrkev.Ta si jí s chutí vzala a sežrala. Najednou se hostinský otočil směrem k okénku, kde jsem byl. V okamžiku jsem odstoupil a už se rychle ztratil ve dveřích a pospíchal na pokoj. Omyl si ruce v plechovém umyvadle na podstavci v rohu místnosti. Opatrně ulehl, přikryl kůží a usnul.
Ráno nás probudilo pronikajícími paprsky přes ne příliš čistá okna. Podívám se na Radka a ten už měl také oči otevřené. Přemýšlel, zda mu mám vyprávět svůj noční příběh. Ale raději ne, stejně na to nebyl čas. Vstali jsme a vyšli na chodbu. Otočím se, abych zamkl dveře a na dveřích visela připíchnutá cedulka. Kus papíru, na vkus tohoto hostince čistý. Rukou jsem ho sundal a četl.

Musím se s tebou setkat. U snídaně se uvidíme. L.H.

Ukázal jsem dopis Radkovi. Ten jen pokrčil rameny. Že by mě hostinský v noci viděl za okýnkem chlívku, zalekl jsem se.
"Asi nás někdo chce varovat před tímto lokálem, ale to už je pozdě," podotkl jsem s jistou dávkou ironie. "Stejně dnes budeme pokračovat v cestě." Na to jsem neřekl nic a vešli jsme do nálevny. Na stole, kde jsme včera seděli, byl chléb, máslo a kus nějaké klobásy.
"To si nechám líbit," poznamenal jsem. Zasedli jsme a jedli. K pití byla káva, ale zřejmě ne klasická, ale nějaká jiná. Poměrně chutná. Za okamžik se vyvalil hospodský.
"Dáte si jedno bahno," tím měl na mysli asi pivo.
"Ne, ne děkujeme." Sotva jsme dojedli, vešel do lokálu nějaký chlápek. Měl na sobě dlouhý černý plášť a kapuci na hlavě. Více nebylo vidět. Rozhlédl se a zamířil rovnou k nám. Lokál byl v této hodině prázdný.
"Buďte pozdraveni," a aniž by se zeptal, sedl si vedle mě na židli.
"Našli jste můj vzkaz?"
"Ano, ale vůbec netuším, kdo jste a o co jde. My dnes odjíždíme a pokračujeme v cestě. Máme zde nějaké úkoly, které musíme vyřídit a zase se vrátit."
"Já vím, kdo jsi," odpověděl cizinec. Hostinský přišel k našemu stolu a zeptal se, co si cizinec dá. Ten odpověděl, že nic.
"Neměl jsi poslední dobou divné sny?"
"No to snad…ani nevím. No možná," zakoktal jsem. "Ale určitě spolu nic nemáme, takže když dovolíte, dosnídáme, zaplatíme za hotel a budeme pokračovat v cestě."
"Ještě se uvidíme," řekl cizinec a vstal. Odcházel a od dveří se na mě podíval. Měl jsem divný pocit. Pak jsme zaplatili hostinskému a odešli k našemu autu. Moje oči padly na hostinského, který evidentně netuší, že jsem ho viděl. S oddechem jsem otevřel dveře a vyšli jsme ven. Nasedli do auta a vyrazili. Podle mapy jsme měli dorazit na místo natáčení tak za hodinu. Také ano. Zaparkovali auto a z kufru vyndali techniku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama