06. Rituál Velkého vlka

4. prosince 2014 v 14:08 | Lycan Herve Černý pes |  Lycantropea
Probral jsem se ze spánku. Viděl jsem podivně. Vše kolem bylo jako rozmazané. Instinktivně jsem se posadil a seděl jsem na nějaké posteli, nebo jednoduchém lůžku. Po chvilce se mi obraz zostřil a já uviděl, že se nacházím v pokoji, ve kterém jsme spali s Radkem. Kde je? Začal jsem se po něm shánět. Moment, vždyť jsme už jeli domů, jen jsem se vracel pro svůj mobil. Začalo se mi vše rovnat. Otevřely se dveře. V nich stál muž s kápí. Rukama si ji sundal a já poprvé viděl jeho obličej. Byl to vousatý muž, asi kolem 50-ti.
"Vítám tě mezi námi", řekl poklidně.
"Kde jsem se tu ocitl? Kde je můj kamarád"? Otázky se ze mě hrnuly na dotyčného jako uragán.
"Uklidni se", vyzval mě a posadil se vedle mě na lůžko. "Bylo nutné, abys prošel do našeho světa. Tam u vás by to nebylo nožné. "Vidím, že jsi se dobře vyspal a tak budeš na večer připravený".
"Na večer? Co se bude dít večer"?
"Budeš oficiálně přijatý mezi vlky. Po tomto přijímacím rituálu ti bude propůjčena schopnost proměny a vlastností vlků. Nemusíš se toho obávat, již jsi připravený. To jsem se přesvědčil minulou noc".
"Uvidím ještě někdy Radka"? Na to muž kývl hlavou na souhlas.
"Když budeš chtít, tak ano". Na to muž odešel a zavřel dveře. Pocítil jsem hlad, sešel jsem proto do nálevny hostince a hledal hostinského, abych se ho zeptal na jídlo a pití. Nikde jsem ho neviděl. Posadil jsem se proto ke stolu a v tom se ukázal onen hostinský.
"Hej! Mohu dostat něco k jídlu a pití? Nebo si budu muset něco ulovit, pronesl jsem sarkasticky".
"Ne, dnes jen vodu. Večer budeš přijímán, tak musíš projít půst".
Pochopil jsem, že nemá cenu nic namítat. Hostinský přinesl sklenici s vodou. Napil jsem se a vyšel ze dveří hostince. Řekl jsem si, že projdu po lese, aspoň to zde poznám.
Les to byl smíšený. Nikde žádné odpadky, jak tomu bylo zvykem v lesích, kolem našeho města. Kráčel jsem po měkkém mechu a nasával omamnou vůni lesa. Pojednou jsem se otočil a říkal si, co když se ztratím? Musím si udělat nějakou značku. Uviděl jsem docela výrazný strom. Aniž bych o tom zvlášť přemýšlel, pomočil jsem okraj stromu. Očichal a uložil si do paměti svůj pach. Ani jsem si neuvědomil, jak to dělám automaticky. Ptáci byli velice hluční, nebyl jsem zvyklý jako člověk, když jsem chodil po lese. Tentokrát varovali obyvatele lesa, že se blíží nebezpečí. Došel jsem až k potoku. Průzračně čistá voda zurčela po kamenech a uháněla do údolí. Klekl jsem na čtyři a do dlaně nabral vodu. Byla výborná, chladná a osvěžující. Lehl jsem si do mechu a zavřel oči. Musel jsem usnou, protože jsem se probral, když se začalo šeřit. Řekl jsem si, že je čas vrátit se do hostince. Opravdu, ještě štěstí, že jsem si dělal značky. Díky nim jsem našel nejkratší cestu. Chvílemi jsem běžel a střídal běh s chůzí. Po chvíli jsem již uviděl světlo hostince. Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. Byla tam, krom lidí co jsem znal, i žena. Neznal jsem jí. Nebo alespoň jsem si nevzpomínal, že bych jí někdy viděl, ale byla mi nějak povědomá. Na stěnách svítily louče a jejich mihotavé světlo ozařovalo celou nálevnu.
"Á, už je zde náš nový vlk", pronesl s radostným výrazem ve tváří muž, který stál u výčepu. Nebyl to hostinský, ale ten muž, co jsem ho viděl vždycky v té kápi.
"Už je tma, můžeme vyrazit". Na to otevřel dveře hostince, a všichni se vydali do temného lesa za ním. Stál jsem jako tvrdé Y. Ta žena mě vzala za ruku a povídá hlasem jako nějaká víla.
"Pojď, na co čekáš"? Rozhlédl jsem se kolem sebe a následoval tu líbeznou ženu. Vyšli jsme před hostinec. Již bylo tma, jen mezi stromy prosvítal obrovský měsíc. Jeho stříbrné světlo se rozlévalo po lesní pěšině a barvilo kmeny stromů do šedo-stříbrna. Bylo ticho jako v hrobě. V lese nebylo slyšet ani živáčka. To mě zaujalo a proto jsem se zeptal své společnice.
"Zvířata se schovávají před vlkodlakem, zvláště při úplňku, to je normální".
"Spíše bych očekával, že budou varovat", podivil jsem se. Po chvíli jsem zahlédl mezi stromy jakési světlo. Nemýlil jsem se, na mýtině byl oheň a u něj stála postava. Skoro jsem se polekal. Postava na zadních s hlavou vlka. Velice jsem se podivil. Moje průvodkyně zaregistrovala moje zděšení.
"Zatím jsi se proměnil pouze jako vlk, teď si budeš moci vybrat. Tato verze je o hodně silnější a více lidská a již nebudeš potřebovat nápoj proměny". To již dorazili všichni a muž v kápi mě vzal za ruku a dovedl ke kamennému oltáři. Byla na něm kamenná miska. Kolem byl z kamenů vytvořen kruh. Na kamenech byly vyryty jakési znaky. Muž v kápi vzal do ruky hůlku, na které byly stejné. Přistoupil k prvnímu a položil hůl na něj.
"Wulf Mikils! Weihna Pana hunslastahs jah marzja allan ubilan.", a znak na kameni se rozsvítil namodralým světlem. Postupně takto rozsvítil i ostatní. Pak zvedl v jedné ruce hůl a v druhé nůž. Byl otočený k severu.
"Jus skohsla jah gaskaftis Pis stadis, andhaus mik.
Ik im wulfs jak anaqam taujan weihana blot blotande ahmane jah sternono.
Ni im drobjan gawairPi Ikara.
Galaubeins miena ni wandjis Cipra airPa.
Galaubeins miena ist in ainiPai miP ursinistama reikja gapa jah miP Pin urrunanne af wambai seinami.
Fairwhiwe ahtau jah niunda midjungards wharuh doros aiwis fralusanos.
Ni im andastaPjis, mag wesi ni im wins.
WairP haba Pis ubilis jah batiza Pis godins".
Nerozuměl jsem ani jednomu slovu. Pak ta vlčí bytost vzala od muže v kápi nůž a řízl se do tlapy. Krev stékala do kamenné misky na oltáři.
"Napij se, vyzval mě muž v kápi".
"Ale jak", zeptal jsem se.
"Jako vlk", odpověděl muž. Přistoupil jsem k misce a sehnul se k ní. Mé rty se dotkli krve a nasál jsem. Polkl. Pak muž v kápi odříkával.
"Wulf Mikils! Weihna Pana hunslastahs jah marzja allan ubilan". Náhle jsem začal rozumět těmto slovům a poslouchal dál.
"Zasvěcuji tento oltář a toto místo Velkému vlku a vypovídám odtud všechny síly, které jsou nečisté a nám nepřátelské.
Nechť jsou na tomto posvátném místě naše srdce a mysl otevřené a naše vůle požehnána službě prastarým, dávným Bohům našeho lidu.
Tak jako smečky vlků chrání své loviště.
Tak jako Mordgud chrání most přes řeku Gjöll.
Tak jako Heimdal chrání most Bifrost.
Tak jako Země Thule dosud ukrytá před zraky smrtelníků, tak nechť je toto místo chráněno před vlivy a silami, jež by zde rušily náš záměr. Volám tě, Velký Vlku, bože z pradávných časů, oděný vlčí srstí! Vyslyš mne!
Vyslyš mne, hvězdný Vlku, synu bohů a kníže měsíce.
Vyslyš mne v tesklivém vytí šedých lovců, protínajícím ticho nad noční krajinou.
Když stovky jantarový zraků děsivě září v temnotách.
Když srdce těch, kteří zůstali uvězněni v temném území na hranicích svě­tů, hledají své bratry a sestry.
Volám tě, Velký Vlku, tebe, který se po západu slunečního kruhu ujímáš vlády.
Tebe, který v nás s příchodem chladné noci probouzíš odvěkou touhu po krvi, lásce a volnosti.
Volám tě, Velký Vlku, když vidím zářit tvůj zrak v souhvězdí severní ob­lohy.
Volám tě, Velký Vlku, když hrůzostrašný les šeptá tvé jméno.
Když runy vypráví příběhy o tvých skutcích v zemích pověstí a mýtů. Volám tě tvými dávnými jmény, tak jako již mnozí mé krve v šeru dáv­ných věků přede mnou:
Fenris, Eigi, Einhamir, Wulf, Ulver.
Velký Vlku, tví bratři a sestry podlehli volání krve a přicházejí k tobě cestou, z níž nebývá návratu.
Volám tě, když se noční rosa třpytí jako démanty na šedivé srsti, a tesáky co bílé perly září v temnotách. Vyslyš naše prosby a přijmi tohoto tvora, za našeho bratra a tvého služebníka"!
Náhle jsem pocítil zvláštní pocit, jako bych byl opilý. Muž v kápi ke mně přikročil a objal mě a praví.
"Vítám tě, bratře na lovu, jsem Beowulf", po té ke mně přicházeli i ostatní a objali mě a řekli své jméno. Ta žena, se představila jako Sígrid.
"Já jsem Jirka", řekl jsem všem. Beowulf se pousmál a řekl.
"Zapomeň své lidské jméno, za chvíli se setkáš s Velkým vlkem a on ti řekne, jak se budeš od nynějška jmenovat. Teď si představ sebe jako vlkodlaka"!
Udělal jsem to a náhle jsem ucítil, jak se mi točí hlava, zvedá se mi žaludek a omdlel jsem. Probral jsem se na zemi. Podívám se kolem a vidím, že všichni se proměnily ve vlkodlaky.
"Poprvé je to trochu nepříjemné, ale to přejde", pověděla mi do ucha Sígrid. "Poběž s námi", a rozběhla se lesem. Udělal jsem totéž a letěl lesem. Moje tlapy se lehce dotýkaly mechu a když už skoro nemohl popadnout dech, všichni se zastavili.
Beowulf zvedl tlapy a povídá ke mně.
"Byl jsi obdarován Velkým vlkem, a teď musíš také něco dát. To už bude ale příjemnější". Sígrid vystoupila z kruhu a šla rovnou ke mě. Jemně mi olízla nos a její tlapa se položila na moji hruď. Podíval jsem se po její tlapě a byl jsem bezradný, nevěděl co mám dělat. Sígrid se otočila, stoupla si na čtyři a dala ocas na stranu. Ostatní vlkodlaci udělali kruh kolem nás. Sígrid jsem objal svými tlapami a vše další bylo jako omamný sen. Milostný akt byl jako sen. Sígrid zvedla hlavu do výše a z jejího hrdla se ozvalo dlouhé a hlasité vytí. Instinktivně jsem také zvedl čumák do výše a zavyl. Když se opět rozhostilo lesem ticho, uslyšel jsem něco jako vítr, který kvílel mezi mohutnými duby a buky. Moje mysl se ocitla ve stavu nepopsatelné volnosti asvobody. Před kamenným oltářem se manifestovala postava obrovského vlka. Instinktivně jsem přišel k němu blíž. Ukázal na mě tlapou a pronesl.
"Od této chvíle jsi mezi svými bratry i jinde znám, jako Herve Černý pes. Poté mi podal medailón ve tvaru vlčí hlavy. "Zde je tvůj medailon Fenrise, tvůj úkol bude ochraňovat les". Po té se postava vlka rozplynula. Nasadil jsem si medailón na krk, ještě jednou jsme si se Sígrid vyměnily pohledy, když nás přerušil Beowulf.
"Teď jsi splatil svůj dluh, daroval Velkému vlku novou duši, prostřednictvím Sígrid. No a nyní je na pořadu hostina. Kousek odtud je tábor místních lapků, za mnou……..".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama