12. Nový začátek

16. prosince 2014 v 21:18 | Lycan Herve Černý pes |  Lycantropea
Ráno jsme se probudili celkem pozdě. Slunce již prosvítalo z výšky do malých dřevěných oken hostince a hlásalo, že už je den v pokročilém stádiu. Bylo již odpoledne. Posadil jsem se na posteli a Sígrid udělala totéž.
"Jak je po včerejšku"? Zeptala se téměř šeptem. Její hlas byl sotva slyšet. Ze spodu z lokálu byly slyšet zvuky. Rychle jsem se oblékl a šel za ostatními do hostince.
"Přijď za mnou dolů", usmál jsem se na Sígrid a šel po schodech do dolů. Posadil jsem se u svého stolu, zběžně pozdravil ostatní a hostinský již nesl konvici s horkou kávou a chleba a opečenou slaninu a vejce.
"Tvoje polovička ještě spí"? Zeptal se.
"Ne už jde také za mnou, přines jí také jídlo". Hostinský odešel a zrovna, když vcházela Sígrid nesl talíř s jejím talířem. Posadila se ke mě a v tichosti jsme se najedli. Slanina byla výborná a opravdu přišla vhod. Bylo poměrně ticho, jen občasné mlasknutí narušovalo komorní atmosféru. Po chvíli k našemu stolu přišel Beowulf.
"Až se najíš, čekám tě na Měsíční skále, víš kde je to? To tam, kde ses stal vlkem. Přijď sám", dodal ještě a zase se zvedl a odešel. Vyšel ze dveří hostince a já ho nechtěl nechat čekat.
"Jdu tam, ať dlouho nečeká", pošeptal jsem své vlčici do ucha a zvedl se od stolu. Netušil jsem, co mě může chtít tak důležitého, ale moje intuice mi říkala, že to nebude nic dobrého. Nebo spíš to bude něco ....důležitého.
Vyšel jsem před hostinec. Svěží větřík se proháněl mezi starými stromy a jejich listí ke mně hovořilo svoji řečí. Svižným krokem jsem mířil na planinu, kde jsem se setkal, s Fenrysem, kde jsem se seznámil se Sígrid a kde jsem se cítil poprvé v životě opravdu šťastný a naplněný nepopsatelnou energií. Po chvíli jsem již uviděl Bewulfa procházet se po kamenité ploše. Vykročil jsem směrem k němu. Stál tak jako socha a nechal mě dojít až k němu.
"Přišel jsi brzy, posaď se sem, ke mně. Musíme probrat důležitou věc.
Posadil jsem se na pařez vedle Beowulfa a naslouchal.
"Víš, když jsi sem přišel, nemohl jsem o tom mluvit. Museli jsme tě přijmout, protože to je tvůj úděl, být vlkem. Ale, ty jsi určen být alfou. Kdybychom se utkali v boji o místo alfy, možná bys zvítězil, ale smečku bys neudržel. Málokdy se to povede. Nejlépe je založit si svoji vlastní"
"S tím jsem počítal. Jsem rád, že jste se mě ujali. I když z počátku jsem byl na pochybách. Byl jsem odtržen ze svého světa, kde jsem měl určitou pozici, měl jsem zařízený život, ale nebyl jsem úplně svobodný. Poslední dobou mě spolupracovníci vytýkali, moji výbušnou povahu, byl jsem cholerik a nevěděl jsem proč. Nyní se cítím svobodný a šťastný. Pravda, po Radkovi se mi občas zasteskne, ale on to snad pochopí. Možná, že mu někdy budu moci vše vysvětlit".
"Jsem si jist, že budeš", odpověděl tiše Beowulf.
"Takže jistě, sbalím se a odejdu hledat svoje území, kde založím svou smečku společně se Sígrid". Podíval jsem se na Beowulfa a mlčel. Jen jsem cítil, jak mi po tváři stékají slzy. Nedalo se to udržet, ani zastavit.
"Děkuji ti Herve, já ti na oplátku slibuji, že kdybys někdy potřeboval pomoc, u naší smečky ji vždy najdeš. A nestyď se za svoje city, i vlkodlak má srdce. Pokud jím tedy vždy byl. Jsou vlkodlaci, kteří byli a jsou bez srdce, lítosti a nadhledu. Jsou to jen stroje, vytvořené mágem k tomu, aby mu sloužili. Nemají svou vůli a nejsou svobodní. Ty jistě sám poznáš, kdo je tvůj nepřítel a kdo ne. Kdo není za jedno s Matkou přírodou".
"Ano, samozřejmě. Tento rozdíl jsem již dávno pochopil. Moje já se změnilo a doufám, že k lepšímu, když jsem přijal svou bestii, svého vlka v sobě. Osvobodil jsem se! Díky tobě a tvé smečce. Lovíme spolu", odpověděl jsem a Beowulf vstal. Pozvedl ruce k nebi, kde již zářily hvězdy a mezi stromy se ukázal srpek Luny.
"Buď pozdraven, Velký vlku, praotče a tvůrce života, buď pozdravena Velká smečko, všech čtyř stran.......................", odříkával volání k Fenrysovi.
"Toto je Herve, můj bratr a budoucnost vlkodlačího rodu. Buď mu nápomocen, při jeho těžkém úkolu. Dobrý lov".
"Dobrý lov", odpověděl jsem k hvězdám a zadíval se do té jiskřivé nádhery.
"Vidíš támhle tu hvězdu"? Ukázal směrem nahoru k souhvězdí velkého psa.
"Ano to je Sírius".
"Správně, my jí ovšem nazýváme vlčí hvězdou, když se na ní zadíváš a povíš jí svá přání, uslyším je a ty zase mě".
Chvíli jsme ještě mlčky stáli, dívali se na tmavý samet a odebrali se zpět do krčmy. Ještě přede dveřmi jsem rukou chytil Beowulfa za rameno a zastavil ho.
"Kdy"?
"Sám ucítíš, až přijde ten okamžik, zatím tu buď jak chceš dlouho", pousmál se na mě a vkročili jsme do loučemi osvětlené místnosti. Na stole bylo pečené sele a všem se dělali boule za ušima. Jen Sígrid nejedla. Čekala, až se vrátím. Ihned jsem ukrojil dva pořádné kusy masa a donesl ke stolu, kde netrpělivě vyhlížela, kdy se s Beowulfem vrátíme.
"Tak co? Co ti chtěl"? S obavami se hned ptala.
"Budeme muset odejít a najít si vlastní domov. Pověděl jsem jí dopodrobna, o čem jsme e bavili". Vypadala smutně.
"Ale zatím ještě nemusíme, sami si určíme, kdy to bude", uklidnil jsem svou milovanou vlčici a pustili jsme se do jídla.
Dlouho jsme si pak povídali v posteli a usnuly jsme v očekávání a plánech dnů příštích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama