Únor 2016

Úvod

2. února 2016 v 16:30 | Lycan Herve Černý pes |  Vesripelis

Sedím si v pokoji, v kamnech praská hořící dřevo a poslouchám Smetanovu "Mou vlast". Zamýšlím se nad sebou samým a nad tím vším, co se kolem děje, dělo a dít bude, protože v podstatě se vše odehrává teď, v tuto dobu a tomto místě. Vše co již bylo, i co teprve bude z našeho lidského hlediska a z našeho pojetí času. Zamýšlím se nad sebou jako tvorem, který vypadá jako člověk, všichni na něj pohlížejí jako na člověka a to i přesto, že se za svůj druh jako za člověka hluboce stydím a to i přesto, že Bůh to tak nebere. Jen ví, že lidé nezmění svůj přístup, myšlení a konání, ale pevně v to doufá a hluboce jim to přeje.

Hledám důvod, proč se mezi lidmi necítím dobře a je mi nejlépe v náručí Alma Mater, která jakožto božský proces trpělivě snáší tržné rány na své tváři od svých dětí, které nepochopily, vyšší duchovní pravdy, ačkoliv je jim předkládána na zlatém podnose přímo pod nos. Převládá u nich pohodlí a věčný strach, aby nepřišly o svá nabitá privilegia, neuvědomujíc si, že o nic přijít nemohou. Pokládáme se za Bohy a zároveň odmítáme uvěřit tomu, že jimi opravdu jsme! Vždyť Boha tvoříme my sami a on skrze nás svět.

To všechno je důsledek i příčina stavu vědomí, které mě přenáší do jiného světa, jiné dimenze a mezi jiný druh. Mé vyšší já odmítá řadit se k lidem, k živočišnému druhu, který je tak hloupý a nadutý, že nechce vidět Boha kolem sebe. Tím jak myslíme, jednáme, vytváříme Boha. Vždyť jej cítí i ty bytosti, které považujeme za hloupé, tupé a bez citů. Jak hluboký omyl. Naopak s těmito bytostmi porostlými srstí, se musíme opět naučit komunikovat. Vždyť i ony jsou naší součástí a my jejich. Protože jedině, když s nimi budeme mluvit, jedině tak je poznáme. Ale pokud se to nenaučíme, nikdy je nepoznáme a to co neznáme, toho se bojíme a to také zničíme. Musíme si uvědomit, že tím ničíme i sebe, vždyť jsme jejich součástí. Proto také každý člověk má v sobě část zvířete a podle tohoto jedná, chová se a přemýšlí. A to ovlivnilo můj celý život a i mé okolí. Dlouhá cesta životem utváří osobnost každého jedince bez výjimky. Příhody a okolní svět, které mě utvářejí, nesmazatelně ryjí runy do duše a zanechávají stopy na těle fyzickém. Dlouhý proces života mezi lidmi mě unavuje a působí čím dál větší obtíže. Ne nemám sociální fóbii, ani žádnou jinou poruchu. Nemohu říci, že se nesnesu s lidmi, jen je Bůh, tedy svět kolem mě pro mě to nejdůležitější, než banální kecy duchaprázdných postav, vlečených komerčním balastem do pekel. A působí mě bolest, když se musím dívat, jak životodárná příroda, Matka je postupně znásilňována ku prospěchu byznysu.

To všechno je důvod, proč nyní píšu tyto řádky, třeba si je někdy někdo přečte a přiblíží se svou vibrací k mé a pochopí mě. To zatím dokázal jediný člověk a jsem rád, že jsem se toho dožil. Ti další možná přijdou, až se moje duše začne zabývat výběrem, jaké další tělo a jakou dobu a místo si vybrat.

Často se stává, že děti, které vyrůstají v náručí přírody, na vesnici, objeví v sobě zvířecí část dříve a upřesní ji. Chodí po nocích po lese, navštěvují hřbitovy a podobná místa. Cítí naplnění své duše pod hvězdnou oblohou a obdivují Lunu v úplňku. To by mohlo odpovídat vlčí duši. Vzniká zde tedy duchovní kříženec mezi vlkem a člověkem. Můžeme tedy možná říci vlkodlak. Latinsky by se takový tvor dal nazvat, virlupus" - muž vlk, ale příhodnější označení by bylo "versipelis", což je výraz pro vlkodlaka, který představuje životní styl - cultus. Proces metamorfózy na fyzické úrovni neumím, pouze na duchovní, ale jak známo duch ovlivňuje fyzické tělo a to je to podstatné, co je třeba si uvědomit.

V podstatě máme každý svého Boha vybraného, protože skutečně existuje pouze jeden jediný Bůh. A je mu úplně jedno, jak si ho představíme. Proto si různé náboženské skupiny zvolili jeho zástupce, který bude nejlépe vystihovat Boha, dle dogmatu té či oné církve. Mě nejvíce vyhovuje "Velký vlk". Jiným Kristus, Budha. Ale v pravdě ani jeden z nich není Bohem. Je pouze ztělesněním božích principů dle dogmat dané skupiny.

Mluvme tedy o Velkém vlku. Vlk jakožto živočich a člověk je v mnohém podobný. Lovec a démon, slova spletená pěti písmeny, synonyma milující lov, zpívá se v písni. Otázkou je, kdo představuje lovce a kdo démona. Vlk zakládá smečky, které spolupracují při lovu, výchově mláďat. Člověk zakládá klany a rody se stejným účelem. Obě tyto skupiny zajišťují přežití. Ale to je asi tak z toho společného. Dále se cesty vlků a lidí rozcházejí. Vlk dokonale dokáže regulovat stavy zvěře v lesích. Člověk si to o sobě pouze myslí. Jak začali myslivci sami řídit les, veškerý biotop se rozladil a zkolaboval. Příkladů se dá jmenovat mnoho. Proto si ti, co si říkají vlci, vybrali Velkého vlka jako Boha.